Novinky od nás

TLESKAČ ZABÍJÍ DVĚ MOUCHY JEDNOU RANOU: VYDÁVÁ ALBUM A SLAVÍ JUBILEUM

Žlutý špendlík opět zdobí klopy Vontů, na Šmejkalově ohradě – nebo tam někde – se opět objevil ježek v kleci, na Rozdělovací třídě propukají šarvátky, a ani Dlouhý v přilbě nestačí zasahovat tam, kde je třeba. Něco se děje. Co?

Tleskač, ska z Plzeňska, vydává nové řadové CD Never Die Songs. Nahrávání alba propuklo na prvního máje v ateliéru B2 ledeckého studia Garáž a den po letním slunovratu se vydá do světa na obvyklé značce Black Point. Stane se tak necelých pět let po vydání poslední studiovky Na předměstí Bory, rok a půl od vydání DVD Jan Tleskač Story (Live In Akropolis) a v den desátého výročí prvního koncertu. „Co se mi vybaví, když si na něj vzpomenu? Entuziasmus, tréma a nadšení z dvousethlavé návštěvy“, říká Jiří Sýkora, baskytarista a vypůjčíme-li si tenisový termín, „hrající kapitán“ Tleskače.

Za těch deset let dokázali vydat dvě řadová alba, výše zmíněné DVD, odehrát víc než 700 koncertů v tu- i cizozemsku. Především díky nim se jeden čas šířilo ska na západě Čech jako dýmějový mor. Jak by těch deset let vypadalo v desíti větách? Sýkorova hutná zkratka „Mně bude stačit asi jedna: jsme mladá začínající kapela.“

V posledních letech soupiska Tleskače doznala zásadních změn: na Never Die Songs se poprvé představí zpěvačka Karolína Jägerová, kytarista Honza Ženíšek a bubeník Ondřej Žižka, nejčerstvější posily Tleskače z posledních let. Základní poznávací znamení ale zůstala zachována: „Řekl bych, že rozdíl, způsobený čerstvými větry v orchestru, je pouze v technickém provedení. Hudbu a texty má na starosti pořád stejná perzóna, což se projevuje hlavně v tom, že hudba je pořád na jedno brdo a texty zaznamenaly změnu víceméně pouze tématickou“, míní Sýkora.

Z tuctu písní se některé objevily jako bonus k DVD z Akropole: další jsou nové, koncerty obroušené jen mírně anebo – jako v případě písničky Degenerace, která na veřejnosti doposud nezazněla - vůbec.

Mezi nimi jsou dvě coververze – a geneze jedné z nich sahá až před onen památný silvestrovský večer roku 2000, kdy tři mušketýři na baru klubu Pod Lampou vynalezli Tleskač. Kdysi dávno existoval soubor Mrumle: a při jeho koncertech dával dnešní bassman Tleskače k lepšímu strašlivou směs písní Lesní manekýn souboru Katapult a Hafanana od perly Mosambiku (se sídlem v bývalé NDR) Africa Simona. Píseň, nejspíš první mash-up v dějinách české populární hudby, se v podání Tleskače dočkal delikátního swingového aranžmá.

Album Never Die Songs Tleskač představí 22. června v bývalém areálu plzeňského výstaviště, tam, kde přední českoslovenští umělci dojímali dlouhá léta návštěvníky výstavy Ex Plzeň, o Květnové knižní Plzni nemluvě. Na soupisce je ještě spřízněný makedonský spolek Superhiks - a na pódiu se objeví všichni bývalí členové Tleskače.

www.tleskac.cz
www.facebook.com/tleskac

Text napsal Radek Diestler

Koupit CD zde

www.dekadentfabrik.info

Dj Satan ( Otto M. Urban ) - sampler

David Cajthaml - el. kytara, sampler, autor hudebních podkladů

Mikoláš Chadima - saxofony

Ivan Bierhanzl - el. kontrabas, baskytara

Ondřej Tuček - videoprojekce

Kapela vznikla ze setkání Otty M. Urbana ( Dj Statan) a Davida Cajthamla v květnu 2008. Ke kapele se brzy přidali saxofonista Mikoláš Chadima a basista Ivan Bierhanzl. Hudebně kapela pracuje s improvizací nad repetitivním rytmickým základem. Elektronický Trip-Dub by mohl být přiléhavým názvem této kapely, která v sobě spojuje psychedelický jazz s elektronikou, a dala by se zařadit i k současnému Nu Jazzu.

Skupina vystupuje sporadicky - jak se na srdeční záležitost sluší - za poslední rok a půl odehrála 13 koncertů. Ovšem jsou to samé mimořádné události - namátkou - počínaje hudebním klubem v Berlíně přes festival v italském Meranu a Sukovu síň pražského Rudolfina a konče v Nádražce v Dejvicích, sklepích kročehlavského pivovaru nebo Letohrádkem Hvězda. Ale to neznamená, že se vyhýbají klasickým hudebním klubům - koncert v pražském Meet Factory je toho důkazem.

Hudba DEKADENT FABRIK čerpá z osobního nasazení hráčů. Kapela nezkouší a schází se jen při koncertech, jednotliví hudebníci jsou ale mezi koncerty v častém kontaktu. Duchovní spojení je přípravou na vystoupení na jevišti. Jednotlivé osobnosti DEKADENT FABRIK mají bohaté umělecké i osobní zázemí, které vnášejí do hudby. Jde o hudbu podivných jazzových klubů, kde se svět v pravidelných rytmech pohybuje mezi pornografií, hudební vědou, dýmem všech možných cigaret, dýmem vášní, přípravou a realizací obrovských výstav ( Otto M. Urban je kurátorem známé výstavy Decadence NOW! pořádané v pražském Rudolfinu), smutkem tónů ( David Cajthaml a Mikoláš Chadima se vzácně shodují ve své vášni nebo spíše předurčení využití “smutku” v hudbě), radostí nad přežitím noci plné snů…

Hudba je na koncertech doprovázena videoprojekcí , kterou vytváří pro DEKADEN FABRIK v Londýně odpradávna žijící Ondřej Tuček.

Více o jednotlivých členech skupiny:

Otto M. Urban (Dj Satan)

iniciátor vzniku DekadentFabrik. Umělecký teoretik, kurátor mnoha významných výstav ( Dekadence, Dekadence NOW! a další). Autor mnoha knih (Edward Munch, Arnold Schönberg, Dekadence NOW! , Dekadence České země 1880-1914 a další. Učí na Akademii výtvarných umění a na New York University, Prague.

David Cajthaml

malíř, hudebník a spisovatel. Spoluzakladatel DEKADENT FABRIK. S hudbou začal v jedné z prvních českých punkových kapel Energie G ( kytarista, autor části hudby a textů), pokračoval ve skupinách spojených s improvizací (Ševcovský POP) a v roce 2004 vydal autorské CD Davun. Položil hudební základ DF. Na výtvarné a hudební scéně se pohybuje od roku 1978. Výstavy doma i v zahraničí. Studoval scénografii na VŠUP Praha u prof. Josefa Svobody. Autor mnoha scénografií návrhů kostýmů a plakátů. K nejdůležitějšímu patří spolupráce s Arnoštem Goldflamem ( HaDivadlo 1985-1993, představení Guma, Dcery Národa, Lidská tragikomedie..., Pulcinella-Igor Stravinsky- pro Hebbel Teater Berlin, Divadlo Na Zábradlí, Divadlo Archa a další). Autor hudby k několika představením Arnošta Goldflama. Od roku 2009 ve sbírkách Památníku národního písemnictví v Praze ( vlastní fond). Zastoupen v mnoha sbírkách, jak soukromých tak veřejných. Spolupráce s Monikou Načevou.

Mikoláš Chadima

již mnoho let jedna z nejvýznamnějších postav české alternativní scény, spolupracuje s mnoha zahraničními hudebníky (Rusko, Velká Británie, Japonsko...) Ve svých kapelách (Elektrobus, Extempore, Kilhets a nyní MCh Band) je nejen hráčem a zpěvákem ale i autorem hudby a nezřídka i textů. Do DEKADENT FABRIK vstoupil při třetím koncertě kapely (2009 koncert na dole Mayrau u Kladna).

Ivan Bierhanzl

hudebník mnoha legendárních kapel. Nyní Agon Orchestra, MCh Band, DG 307, DEKADENT FABRIK dříve také Plastic People of the Universe, Umělá hmota II a další. Významná osobnost českého undergroundu i současné hudební scény. Je jak hráčem na baskytaru a kontrabas tak organizátorem mnoha hudebních událostí, zároveň disponuje rozsáhlým videoarchivem české hudební scény za poslední desítky let.

Koupit CD zde

Dvojalbum vychází k 20 letům výročí vzniku nahrávky. Na Nový rok 1990 uspořádala redakce časopisu Vokno první koncert Svatopluka Karáska po návratu z exilu. Karásek si pozval několik hostů - Jaroslava Hutku, Ivu Vodrážkovou, Zbyňka Benýška, Jima Čerta a Miroslava Skalického, protagonistu skupiny The Hever and Vazelína Band. Celým večerem provázel Martin Jirous a nahrávku z vystoupení vydalo Vokno ve spolupráci s Black Point na kazetě už 5 ledna 1990. Pro aktuální vydání na 2CD byly původní nahrávky lehce vyčištěny a především doplněny o dalších 40 minut předtím nevydaného materiálu. Booklet obsahuje foto z akce a rozhovor s Karáskem, který pro Vokno pořídil 3. ledna 1990 Čuňas.

Koupit CD zde

V roce 1977 byla skupina EXTEMPORE zralá na rozpad. Pronásledování policií po Chartě 77 silně přitvrdilo a balancování na hraně legálního hraní a odchodu do undergroundu se zdálo být neudržitelné. Navíc přibyly rozpory mezi členy kapely. Především mladý saxofonista Mikoláš Chadima chtěl tvořit repertoár s větším nasazením a také kreativitou nežli bylo do té doby běžné - tedy improvizováním na zkouškách „jestliztohoněcovznikne“. Kytarista Jiří Mareš toužil po dráze jazzrockového hráče (což je ostatně dobře znát v jeho části Eboniťáka) a basista Jerry naopak teskně vzpomínal na „staré časy“ Extempore s výčitkou vůči Chadimovi.

Nutno podotknout, že Chadima byl nejplodnějším skladatelem skupiny. Už předchozí Milá čtyř viselců byla z poloviny jeho dítětem a další kousky cpal neúnavně do not i do kapely. Ta tlak nevydržela a výsledkem byl kompromis nutný k udržení konzistence i existence skupiny – každý ze zainteresovaných tvůrců složí jednu dvacetiminutovou část a losování určí v jakém pořadí se budou hrát na koncertech.

Stalo se a Mareš, Jerry, Chadima a Neduha složili po dvaceti minutách hudby, které otextoval J. J. Neduha. Výsledek nebyl špatný, ale protože v kapele nevládla dobrá nálada, její členové považovali Eboniťáka za slabší pořad. Ve skutečnosti si nezadá s jinými projekty skupiny a především ukazuje její tehdejší vývoj. Pořad se hrál pětkrát z toho jednou v centru Jazzové sekce v Karlíně, ovšem tam se hrála jenom Chadimova část, která byla nastudována jako první. Nahrávky byly pořízeny na koncertech v klubu v Řeznické, v Ondřejově a v Karlíně.

Napřesrok se vše mění. V roce 1978 odešel Mareš do emigrace a Jerry ze skupiny, aby se přidal ke konkurenčnímu Švehlíku, později však také odjel. Přibyli noví členové – Sláva Simon na baskytaru a Petr Křečan na bicí. Křečan je další ze zásadních osob českého nezávislého bigbítu 70. let. Od roku 1974 měl skupinu Stehlík, později založil Kilhets. Kromě toho účinkoval ve Švehlíkovi. Křečan odehrál sice v Extempore pouze nový pořad Dům č.p. 112/34, avšak jeho přítomnost v týmu byla injekcí. Dům byl hrán jednou měsíc před Jazzovými dny v Prostějově a dále pouze na Jazzových dnech - ale toto vystoupení bylo klíčové. Extempore bylo bombou sobotního programu v nabité Lucerně. Počínaje vnějšími efekty, neb v té době nebylo vůbec běžné vidět kapelu s pořádnými řepami na hlavě (oficiální broučci z Olympicu, Progressu a dalších hodných kapel měli na palicích slušné blizny), jednak Křečanova obří, doma vyrobená bicí souprava, vzbuzovala respekt. Neduha jako jedinečná figura s obrovským osobním charismem v kontrapunktu s Chadimou. Na pódiu byly navíc popelnice, na které kapela zahrála v průběhu pořadu malé session a konečně – hostem jedinečným byl C&K Vocal, který vydatně pomohl Extempore zahustit atmosféru.

Ovace v Lucerně nebraly konce a Neduha si svou prostořekostí opět zadělal na průser – viz hláška po koncertu.

Nahrávky, které byly k dispozici jsme upravovali jen minimálně. Jednak jsou takové, že by jim to více uškodilo než prospělo, jednak nemá smysl předělávat něco, co je dáno. A tak zůstalo u vystříhání dropů způsobených letitým skladováním magnetofonových pásků a jemné dovážení tam, kde vypadl jeden ze dvou kanálů. Toť vše.

PS Neodpustím si jednu malou poznámku – ať už tyhle nahrávky hodnotí kdo chce a jak chce, jedno jim nelze upřít. Je z nich slyšet, jak obrovský nápřah skupina měla a jak hrdě ROCKOVÁ byla v době, kdy zbytek Československa ulítával na česky uslintaném a mocí tolerovaném jazzrocku a art rocku. ROCKOVÁ rozuměj Svobodná, a porozumíte cele pustíte-li si ukázněné a přizdisračkové nahrávky oficiálních takyrockových effektních a progresivních kapel z té doby, které jsou dnes některými Beatovými rádii vydávány za milníky českého rocku. Nesahaly Extempore ani po kotníky.

Koupit CD zde

zpívají Jiří Macháček, David Vávra, Pavel Liška, Lenka Vychodilová a Michal Vích

Parta herců a zpěváků divadla Sklep se sešla a vykonala neobyčejný čin. Nazpívala skladby Michala Vícha (filmy Kouř, Pražská 5), který upravil povídky českých autorů (Ivana Wernische, Ludvíka Aškenazyho, Jaroslava Pižla, Lumíra Tučka, Josefa Kroutvora a Mariána Pally) do bizarních písňových textů. Na albu zpívá David Vávra, Jiří Macháček, Lenka Vychodilová, Pavel Liška a samozřejmě také autor projektu, Michal Vích.

Obal typu digipack byl vytvořen za použití koláží Davida Vávry, které vytvořil speciálně pro každou píseň. Všechny je samozřejmě najdete v bookletu CD. Písně z této kolekce hraje od Vánoc pražské Radio 1. Skladba Román několikrát vyhrála hitparádu Velká sedma a bodovala po celé dva měsíce. V dubnu byla do hitparády R1 nasazena další novinka - Kušna, která se hned v dalším kole opět usadila na 1. místě!

Album Povísně vyšlo 7.dubna 2010 a křest CD proběhne v Divadle Na Dobešce v pátek 23. dubna v 19:00. Křít bude Václav Marhoul, přítomna bude i Česká televize.

Koupit CD zde

Plzeňská skupina skáčkového šlehu Tleskač se rozhodla, že svá koncertní vystoupení, která jsou proslulá velkou živostí a zábavou, zachytí také na DVD. To se stalo na jaře 2009 při vystoupení v pražském klubu Akropolis. Během následujících měsíců se pak obraz a zvuk pečlivě ošetřily a tak vzniklo první tleskačovské DVD.

Kdo nemá rád obrázky, ten si může koupit CD, kde je stejný zvuk bez obrázků. Také je samozřejmě levnější...

Na CD i DVD je shodně 21 písniček, z toho 18 znáte z dřívějších studiových desek. Tři jsou nové plus jedno Intro a jedno Outro. Celkem 23 tracků v délce 77 minut!

Křest proběhl 25. 11. při pražském koncertu na Chmelnici.

Koupit CD zde

Koupit DVD zde

KACU! je nové jméno na domácí hudební scéně. Po dlouhé době se opět objevila klasická brněnská alternativní skupina! Model 2009 je však jiný než vrcholné záležitosti minulého desetiletí, kdy soubory Dunaj, Boo nebo Pluto zažívaly svůj zenit. Styl KACU! se dá - byť jen vzdáleně - přirovnat k projektům Ivy Bittové nebo k poslednímu období Jany z Velké Ohrady. KACU! přináší neklidnou, někdy až extatickou hudbu, která využívá postupy lidové hudby, šansonu, jazzu ale také vážné a soudobé hudby. Výběr textů je velmi kvalitní a opírá se jak o vlastní invenci hudebníků, tak světové autory (R. M. Rilke, Čuang C´, J. Vrchlický, R. Thákur apod.)

Název KACU! je převzat ze zenbuddhismu a patrně nejlépe jej vystihuje ve své knize Tajné dějiny hudby Vlastimil Marek: „Kacu! je slovo, které křičí, ba přímo řvou, mniši zenového buddhismu v okamžiku, kdy už si nevědí únavou nebo bolestí rady nebo když cítí, že jsou téměř na pokraji řešení hádanky života.“

Skupinu tvoří tři zkušení a navíc vzdělaní hudebníci - Eva Gina prošla souborem Czaldy Waldy (zpěv, violoncello, morin chur) a je skladatelkou nového trojlístku. Doplňují ji Aleš Obkráčil (kontrabas) a Tomáš Rohleder (bicí) – oba druhdy v souboru Maraca. Na svou tvorbu se dívají svérázně a s velkou dávkou nadhledu: „Co nás ovlivnilo? Klasika, lidovky, orient, jazz, láska, punk, fórky, příroda, hospoda, tělo, čokoláda, šanson a kabaret, radost a vůně…“, říká Eva Gina. Zdá se, že nová kapela, která už více než rok pilně koncertuje, je velkým příslibem pro domácí progresivní scénu.

Zlínský křest proběhl v klubu Loft 577 20. listopadu od 20 hodin. Kmotrem by mohl být fotograf Roman Špidla.

Brněnský křest byl 4. prosince ve 20 hodin v hudební kavárně Kunštátská trojka, kmotr zatím neznámý.

A Slug Superslim Exists!!!

Kacu! | MySpace Music Videos

Pražský křest proběhne 11. prosince ve 20 hodin v pražském kloubku Rybanaruby, Mánesova 87, Praha 2 – Vinohrady. Kmotřenkou bude čínská umělkyně Feng Jun Song.

Zveme všechny příznivce molekulárních souběhů, ale i normální lidi. Přijďte si pokulturnit!

CD vyšlo 25. 10. 2009

Koupit zde

Petr Kofroň (1955) je spojován především se souborem Agon Orchestra (1983), se kterým věnoval americkému minimalismu (Phil Glass, Steve Reich, John Adams), postminimalismu (David, Lang, Michael Gordon), newyorskému downtownu (John Zorn, Elliott Sharp, Annie Gosfield, Norman Yamada, Anthony Coleman) a hudbě na pomezi rocku (Frank Zappa, Heiner Goebbels). Jako skladatel je Kofroň aktivní od začátku 70. let. Tehdy vycházel z konceptualismu (např. kompozice ohledávající mezní sluchové zkušenosti, možnosti pohybu zvuku v prostoru apod.), po roce 1975 se však obrací k primitivní diatonice a hudebnímu sentimentu (zabýval se mj. dílem I. O. Dunajevského). Po roce 1983 - pod vlivem hermetické filosofie Aleistera Crowleyho - vzniklo několik rituálních kompozic. Od r. 1989 se tento myšlenkový základ projevuje v proměně dříve nostalgické hudby v hudbu agresivní, hudbu nepracující s hudebními parametry, ale pouze s "energií" zvuku, hry a hráčů. V poslední době se Petr Kofroň stále více obrací k podivnému popu a rocku (muzikál Magická flétna, 2006, opera Mai 68, 2008) a big-bandovému quasijazzu (Symfonie Titan, 2005, Magor, 2008).

Petr Kofroň připravil i několik úprav skladeb alternativního rocku: Petr Křečan - Kilhets (1998), Filip Topol (2000), Blixa Bargeld (2000), The Plastic People of the Universe (Ladislav Klíma - Aj obešel já polí pět, 2002, Pašije, 2004), Brian Eno (2003), MCH Band a Agon Orchestra (2005), DG 307 a Agon Orchestra (2006).

Petr Kofroň je znám i jako hudební spisovatel - v roce 1994 vydal v nakladatelství H & H knihu esejů o soudobé české hudbě Třináct analýz, v roce 1996 spolu s Martinem Smolkou knihu Grafické partitury a koncepty (doplněno CD), v roce 1998 v brněnském Hostu soubor esejů Tón ne! a v roce 2002 opět v Hostu knihu V budoucnosti spadne nové operní umění s nebe z čista jasna.

12 Monsters

Nejnovější oblast činnosti Petra Kofroně představuje aktuální CD 12 Monsters: Jde o remixy nejrůznějšího materiálu. Autor tvrdí, že veškerá hudba je dostupná a zbývá pouze ji mixovat do nových tvarů. Zároveň je vyznavačem tzv. low-tech, tzn. za výchozí zvukový materiál si bere i technicky nejnekvalitnější zdroje. Filosofie projektu 12 Monsters vychází z alternativního pohledu na velké osobnosti 20. století.

V. I. Lenin jako velký vizionář, který nový společenský řád dokonce uvedl v praxi.

Harry Jelinek jako prototyp elegantního podvodníka, který zřejmě permanentně myslel „v podvodu“ a použil každé příležitosti k podvodu.

Al Capone jako hvězda tvrdého gangsterství.

Aleister Crowley jako největší mág 20. století.

Adolf Hitler jako největší vizionář – vize třetího člověka! , kterému se to ale nepovedlo (?).

J.V.Stalin jako největší diktátor.

Ed Wood jako první vlaštovka motta, že umění nemusí být dobré, ale může být blbé.

Anton LaVey jako první, kdo se nestyděl přihlásit veřejně k Ďáblu.

Elvis Presley jako prototyp popové hvězdy.

Che Guevara jako poslední s myšlenkou na světovou revoluci.

David Rockefeller jako šílené východisko z chaosu – zavedením totální kontroly každého.

Bill Gates jako věrozvěst nové komunikace.

...

Koupit zde

Plechová krabice s gravírovaným víkem obsahuje 5 CD, každé v obalu digipack plus 40-stránkový booklet s fotografiemi a sleevnotes v češtině a angličtině. Krabice jsou číslovány 1 - 1000.

Letos je tomu 30 let, kdy v Praze poprvé vystoupila skupina Kilhets. Šlo o zcela výjimečné seskupení, které produkovalo neobvyklou hudbu. Kilhets založil Petr Křečan. Ten již během 70. let usiloval o novou hudební formu, avšak až do chvíle, kdy spojil své snahy s dalšími dvěma hudebníky, Mirkem Šimáčkem a Mikolášem Chadimou (leden1979), zůstávalo pouze u pokusů a nejasných představ. Teprve v nové trojici se ukázalo, že je možné vytvářet zcela jiné umění, než bylo do té doby zvykem. Kilhets preferovali co nejautentičtější hudební složku, a vyloučili předem připravenou a nazkoušenou hudbu jako umělou. Stejně tak ale vyloučili hudební improvizace ve vymezených kolejích tak, jak je např. předvádí jazz.

V březnu 1979 vychrstli Kilhets na posluchače zcela novou tvář hudby, do té doby neslýchanou. Projekt Kilhets No. 2 (což byl první koncert nového složení) překvapil i hudebníky samotné. Záznam koncertu, který si pouštěli, jim zněl jako by jej nahrál někdo úplně jiný – a především byli ohromeni, že se jim podařilo realizovat něco, co odpovídalo jejich niterným představám. Zdálo se jim, že jejich hudba přichází odněkud z neznáma a přináší jim vše, co nedovedli zatím vyjádřit. Již na tomto koncertě použili Kilhets masky, které měly signalizovat, že není podstatný umělec, ale právě vzniklé umění. Stejně tak na tomto koncertě poprvé soubor pracoval s tichem, což znamenalo, že v produkci bylo místo, kde se nehrálo a hráči stáli na jevišti aniž vyvíjeli jakou činnost. Účinek tohoto místa na publikum byl velmi dráždivý a diváky zcela dezorientoval.

Během dalších vystoupení se skupina rozrostla o výtvarníka Frantu Skálu a často měla i hosty. Výjimečným vystoupením byl Kilhets No. 6, kde kapela odehrála tancovačku v Hotelu Tichý v Praze, během níž zprznila hity světových hitparád. Kilhets si sami stavěli část svých hudebních nástrojů. Nejznámější z nich je 11-strunná kytara se dvěma krky postavenými proti sobě.

Po celou dobu existence se Kilhets setkávají s protichůdnými názory na svou hudbu. Jedinými hudebníky, kteří kapelu ihned přijali a ocenili, byli Jiří Stivín a Chris Cutler. Po Křečanově odjezdu se Kilhets rozcházejí. Mikoláš Chadima pokračuje s Extempore a Classic Rock´n´Roll Bandem, Franta Skála se vrací k výtvarnému umění (teprve časem přijde jeho hudební projekt Finský barok) a Mirek Šimáček se spojil s Petrem Kofroněm, aby se dál věnoval soudobé hudbě.

Koupit zde

První hoře vzniklo ke konci roku 1998 v Jičíně na troskách místních punkových kapel. Z původní sestavy vytrvali do dnešních dnů jen Milan Urza (kytarista, baskytarista, zpěvák a textař) a Bertrám (klávesy, zpěv a programming). Po několika personálních obměnách doplňují současnou sestavu bubeník Medák a akordeonista Šťulda.

První album Na úpatí (2003), vydané vlastním nákladem, si kapela natočila svépomocí a dotvořila na počítači. Již tehdy použila elektronické samply a prvky industriální a syntetické hudby.

Po tomto neoficiálním debutu se kapela rozhodla opustit „garážové“ prostředí. Začíná pilně vystupovat a přesouvá svou činnost natrvalo do Prahy. Tady také natáčí první „profesionální“ album Commedia dell´arte (Black Point music, 2006). Deska si získala své místo na alternativní scéně a posluchači bylo přijata pozitivně stejně jako většinou hudebních publicistů. První hoře se snaží přenášet prvky komedie a panoptikálnosti i na koncerty. Oscilace mezi rockovým nářezem a art rockem se stále vyvíjí. Podtrhují ji pohybové a teatrální prvky, postava klauna – akordeonisty a různé převleky a masky. Od roku 2004 se stále zintenzivňuje koncertování, dnes už je kapela značně vytížená (viz web skupiny), i tak ale říká, že by chtěla hrát ještě hustěji. Objevuje na pódiích letních festivalů po celé republice (Eurotrialog Mikulov, Poličské rockoupání, Beseda u Bigbítu, finále Malé alternativy…) a vystupuje také klubově, často jako host skupin Už jsme doma či Znouzectnost.

V říjnu 2008 vydává První hoře své třetí album Lamento.Pracovala na něm téměř rok v několika špičkových studiích. Hudba skupiny se posunula do roviny tvrdšího kytarového rocku. Razantní a divoké pasáže celé kapely se střídají s komorními vsuvkami piánam a akordeonu. Právě hra s kontrasty tvrdé až hard coreové hudby a lyrických pasáží podpořených poetickými texty je základem hudebního výrazu Prvního hoře.

Jednotliví členové kapely působí i v dalších hudebních projektech. Kytarista a zpěvák Milan Urza vystupuje také jako folkový zpěvák pod pseudonymem Kaspar Melichar. Kromě toho se aktivně věnuje literatuře (sbírky Uprostřed noci, 2003 a Pukliny, 2008 – za poslední knihu byl letos nominován na Ortenovu cenu).

Akordeonista Šťulda (Michal Šťulík) studuje Ježkovu konzervatoř. Působí v kapele Vrgha Powu, doprovází zpěvačku Radku Fišarovou, vystupuje s divadelními soubory a příležitostně spolupracuje na hudbě k animovaným seriálům (večerníček Krysáci…). Klávesista a zpěvák Bertrám (Robert Rajs) je autorem čtyř sólových desek elektronické hudby a v poslední době spolupracuje s Milanem Urzou na projektu Kaspar Melichar (aktuálně připravují debutové CD Vanitas).

www.prvnihore.net

Koupit zde

Říjen 2008

Sylvie Krobová je originální interpretka vlastních písní. Debutovala v roce 2006 albem Stín a obratem si získala velké množství příznivců. Rovněž odborná kritika ji označila za zcela ojedinělý zjev na domácí scéně. Sylvie je klasicky vzdělaná, vystudovala zpěv na pražské konzervatoři a následně účinkovala s Kuhnovým sborem, souborem Agon a rockovou skupinou Drakar. Později vystupovala se skupinou Štěpána Smetáčka a hostovala jako zpěvačka v MCH Bandu. Na debutové desce Stín Sylvie zpívá, hraje na piano a akordeon, doprovází ji basista Ota Sukovský a violoncellista Vojtěch Havel. Ten také Stín excelentně produkoval. Autorem hudby i textů je Sylvie.

Už tato první, křehce potemnělá deska vyvolala značnou pozornost. Jejím kmotrem se stal Ladislav Smoljak, v jehož divadle má Sylvie herecké angažmá. To však zdaleka není její jediná divadelní štace. Paralelně vystupuje s divadlem Bilbo Compagnie, které vede její muž, klaun Bilbo Reidinger. Mají na repertoáru širokou paletu her pro dospělé i pro děti, klasické divadelní kusy i vlastní pojetí kabaretu l´Ombre. S tímto rodinným ansámblem jezdí hojně po světě a při jeho vystoupeních také zpívá písničky ze svého repertoáru. Sylvie hostovala rovněž v Divadle Na tahu, které vede její otec, režisér Andrej Krob. Současně hraje druhým rokem v Divadle Na Zábradlí.

Sylvie Krobová vystupuje nejraději v divadlech a klubech, dovede si však získat pozornost i na pódiu velkého open air festivalu před několika tisíci diváky. I výčet jejích mimouměleckých aktivit je slušný - vyučuje zpěvu na základních uměleckých školách, založila vlastní uměleckou školu Otakárek, s divadly a svými šansony objela půlku zeměkoule, má rodinu a vychovává dvě děti…. Je to i odpověď na otázku hudebního publicisty Jiřího Černého, který, unesen debutovou deskou, vznesl k Sylvii otázku: „Kde jste doteď, proboha, byla?“

Druhé album Svět podivínů nazrávalo dva roky. Sylvie několikrát změnila svůj doprovod, prosekávala se džunglí hledání, objevila se staronová jména. Nakonec se ukázalo, že nejlépe si rozumí s Tomášem Alferim, klavíristou a hráčem na akordeon. Nové skladby byly tedy realizovány za zvláštního doprovodu dvou klavírů či piana v kombinaci s akordeonem. Je to kombinace, která nenechává umělcům žádný únikový prostor, ve kterém by se ztratily případné nedostatky. Ale není toho zapotřebí. Projekt Svět podivínů je křišťálově čistý a svým způsobem klidný. Sylvie s Alferim vypovídají zvláštním, napůl patetickým, operně dvorním, a napůl zcela syrovým způsobem o svých škrábancích a krásách.

Sylvie Krobová se aktuálně jeví jako zcela jedinečný a originální umělec nejen na domácí půdě. Její propojení školeného hlasu s osobitým způsobem zpěvu, který spojuje operní techniku s dryáčnictvím ruského mužika, nemá v české soudobé hudbě obdobu. Tuto formu naplňuje Sylvie obsahem svého přebohatého života. Její křik, patos, hněv, bezmocnost i odhodlání mají kořeny ve skutečných zážitcích a Sylvie je dovede přesvědčivě sdělovat....

CD Svět podivínů obsahuje stejnojmenný videoklip režiséra Karla Čtveráčka. Obal typu digipack byl vytvořen s použitím obrazu Světlo, jehož autorem je rektor AVU, akademický malíř Jiří Sopko. Nálada obrazu je blízká Světu podivínů Sylvie Krobové....

Křest desky se uskuteční v Divadle Archa dne 4. prosince 2008, kmotrování přislíbil Václav Havel.

Další pozvaní a taktéž milí hosté:

Ridina Ahmedová, Richter & Chadima, Tomáš Glanc a Ivan Martin Jirous. Večerem provází klaun Bilbo.

www.sylviekrobova.com

www.archatheatre.cz

Koupit zde

Telex se původně jmenoval Novodur a vznikl ve Strakonicích. Chlapíci, kteří řezali do kytar a křičeli, co všechno je štve, nehleděli na punkovou módu kohoutů, čír a řetězů. Na první pohled více máničky než punkáči, spolehlivě překvapovali hustým nářezem čistokrevného punku první generace.

Poté, co StB ukončila činnost Novoduru, přejmenovala se parta na Telex a jela dál. Texty dále zhoustly, prvotní epigonství Sex Pistols a Exploited se rozdrolilo ve vlastních nápadech a získané muzikantské zručnosti. Kolem roku 1989 už měl Telex solidní popularitu po celé republice a protože StB měla úplně jiné starosti, kapela přežila i do nové doby. Po příznivcích kolovala demonahrávka Řeznickej krám, skupina však v první polovině 90. let nahrála znovu některé věci z tohoto syrového demáče a doplnila dalšími. Vzniklo CD Punk Radio, které bylo sháněných artiklem v době rozjíždějícího se kapitalismu.

Telex nepřežil svou pubertu. Bylo by ostatně velmi nepřesvědčivé, kdyby dospělí chlapi kolem třicítky ječeli z pódia, jak je štve nespravedlivý mistr v práci. Telex splnil své generační poslání a přestal existovat. Jenomže dospívají noví a noví bojovníci a ti chtějí slyšet, jak ten slavný Telex hrál. Tady je reedice původní desky. S jiným obalem, jak si přáli bývalí členové kapely.

Koupit zde

www.mchband.cz

Když v roce 1982 Mikoláš Chadima založil MCH BAND, měla to být skupina vyloženě pro jednu koncertní šňůru. Proto také nesháněl nové muzikanty, ale domluvil se s Pavlem Richterem a ten "zapůjčil" svůj ŠVEHLÍK. Dokonce ani jméno neměli. Pojmenovali se sice Fimfárum, ale ještě než vyjeli, byli zakázaní. A tak měnili jméno na každý koncert, až nakonec zůstali MCH BANDem. Vydávali si kazety na Chadimově značce Fist Records. A právě tyto nahrávky jsou základem aktuálního souhrnného vydání unikátních nahrávek skupiny, která byla až do pádu železné opony hlavní akvizicí českého progresivního rocku. Ne, že by šlo o nějaké zašumělé pásky. Od samého počátku se MCH snažil pořizovat nahrávky v maximální možné kvalitě a dlužno říci, že se mu to dařilo. Kromě technické kvality je zde však daleko větší a důležitější poklad. Totiž hudba samotná. Málokterý hudebník a autor na celosvětové scéně se vyvíjel tak originálně, svébytně, překotně a zároveň kontinuálně, jako Mikoláš Chadima. Na posloupné řadě jeho programů tak, jak je můžeme aktuálně vnímat, je patrné, že Chadima neměl na domácí půdě konkurenci, vyjma právě Pavla Richtera, který však neměl zdaleka takovou popularitu jako MCH BAND. Pavel Turnovský, manažer kapely napsal v jednom ze sleev-notes 80. let: "Osobnost Chadimova formátu by všude v normálním světě měla na kontě nejméně desítku velkých desek a nespočet singlů. O popularitě a novinářském zájmu ani nemluvě." Nelze než toto číslované vydání šesti digipacků doporučit všem znalcům i neznalcům, ale především milovníkům dobré hudby.

I Krkodlak (1982)

II Jsme zdrávi a daří se nám dobře (1983)

III Feeling fine in 1984well (1984)

IV 198Four Well? (1985)

V Gorleben (1986)

VI Es reut mich f... (1988-1990)

Koupit zde

www.noise.cz/mostarna

MOŠTÁRNA. Už z toho názvu je jasné, že tady se něco bude drtit, mačkat, tavit. A pustíte-li si tuhle desku, zjistíte, že není názvu jen tak pro nic za nic. MOŠTÁRNA má napjatý zvuk, syrovost v gatích, rezaté struny, na které lze drnkat na nervy. Není kouře bez ohně.

Jakoby se slavný Dunaj zvedl z mrtvých a mátožně se nechal oplodnit ostnatými OTK s kovově dutými ostny. Reinkarnace českého alternativního soundu se švihem vzedmula po dráze spirály a nyní škodolibě vrní z patra zkorodované fabriky na ty ostatní, kteří zaspali.

Kdo první? Kdo se za mnou vydá? Ale zatím nikde nikdo.

Koupit zde

www.michaelsuncle.cz/

MICHAEL'S UNCLE byla nepochybně z prvních hardcore kapel v Československu. Maně si vzpomínám - Šli jsme na Opatov na koncert na STP, ovšem místo něj na nás bez varování vyjel MAJKLŮV STRÝČEK. Bylo to nečekané a husté, řečeno dnešním jazykem. Oproti kytarovým STP, (Soubor tradičního popu), se kterým novou kapelu spojoval pouze kytarista Petr Stanko, byla nová parta drsným reprezentantem mladých městských rebelů. Amrit byl zážitkem sám o sobě. Texty dalším. Hutný a zdánlivě nesourodý hlukový zvuk kapely dorazil nepřipravené.

Je zajímavé slyšet dnes tuhle kapelu. Nezní unaveně, nezní učesaně, ale nezní stejně jako kdysi. Zní současně. Je to současný rachot zralejších a zkušenějších, stále však s velkou převahou frajerů, kteří na to mají. Je stále dost problémů, které stojí za to odeřvat z pódia. A Amritovi to, na rozdíl od většiny jeho vyčpělých generačních figurek, lze stoprocentně věřit.

Oldřich Šíma

Koupit zde

Rozhovor s MICHAEL'S UNCLE čtěte zde

Cvetnaja bylo prvním albem skupiny Invalidní důchod, které v roce 1994 ukázalo, že snahy ústecké undergroundové kapely o náročnější hudbu mohou být úspěšné. Po čtyřech letech práce, zkoušení, hraní a změn v sestavě vyprodukovalo pětičlenné kombo neobvykle zralé dílo. Nutno říci, že mu předcházely tři pořady, které cestu naznačily. A také to, že to nebude cesta snadná. Cvetnaja ale už měla všechny atributy, které z ID dělaly kvalitní skupinu – slušnou hráčskou vyspělost, zajímavé a hledačské skladby a především skvělý výběr básníků, jejichž texty byly zhudebněny. Ivan Blatný, Christian Morgenstern a hlavně Luděk Marks. Proč právě tento český básník a redaktor podzemního Vokna?

Vedoucím skupiny byl po celou desetiletou existenci skupiny Marksův mladší bratr Jiří. Luďkovy nevšedně kvalitní básně měl takříkajíc pod nosem a protože je uměl nejen vnímat a ocenit, ale především dobře zhudebnit, nemusel chodit daleko. Ostatní jména klasiků přinesl repertoár nebo jiní členové bandu.

Band po dlouhou dobu tvořili právě Jiří Marks na basu, Jiří Marušák na kytaru a Jakub Vágner na saxofon. Bubeníci jakož i zpěváci se často měnili, což tehdy bylo bolestné, dnes naopak přispívá k různorodosti "pozůstalosti", kterou Invalidní důchod zanechal. Dechy či klávesy, nakonec pak i smyčce sice přidávaly kapele na zajímavosti, žádná z těchto sekcí se však dlouho neudržela.

Dva roky po albu Cvetnaja přišlo Noc co noc. Zadumané, noční album, prošpikované minimem výstřiků křiklavé energie. Jeho síla jakoby mlčenlivě dřímala kdesi hluboko v nočních horách, zobrazených na titulní straně alba. Bonus z roku 1993, kterým Noc co noc končí, výmluvně ukazuje, jakým vývojem kapela za tři roky prošla. A pak je tady ještě ona historicky zásadní věc – Toto album a skupinu Invalidní důchod nesl první český CD-ROM.

Cvetnaja a Noc co noc byla první dvě "dospělá" alba skupiny. Dala vidět, jak se vyvíjí, kam směřuje, co chce. Skupina vydala ještě samonákladem dvě další CD koncem 90. let a pak definitivně zmizela. I když… právě nyní, v těchto dnech se znovu schází základní parta ID, aby na jaře 2008 zněla skupina stejně dobře jako kdysi. Nebo raději lépe. Alespoň pro ten jeden vzpomínkový koncert.

Druhé CD toho alba obsahuje autorské čtení básní Luďka Markse v Činoherním klubu v Ústí nad Labem v roce 1996. Autor byl ve vrcholné formě a kromě téměř celé své sbírky Stín svícnu recituje i mnoho dalších básní. Neopakovatelnou atmosféru večera se cele podařilo přenést na záznam a proto byl tento cenný dokument vydán.

Koupit zde

www.mchband.cz

Právě vydané poslední album MCH BANDu má dvě roviny. Ta první představuje kapelu beze změn – skupinu vede Mikoláš Chadima a zpívá texty Ivana Wernische. Druhá je opačná – změnilo se téměř vše ostatní. Až na baskytaristu Martina Schneidera obsazení – Jan Chaluš na bicí, Jiří Jandourek u kláves a přibyl trombón mladého Jana Jiruchy. Ten je hojně využíván nejen jako nástroj sólový, ale také jako instrument vedoucí hlavní melodickou linku skladby. Zvuky kláves se posunuly od imitací stařičké Yamahy DX 7 k novým, barevnějším a různorodějším spektrům. Spolu s novými skladbami, které jsou z velké části komornější a střídmější, to nové desce přidalo rozměr navíc. Rozměr klidného smíření, který se v minulosti střídmě objevil ve skladbách Sen či Slyšíš ty ptáky? na albech Pseudemokritos a Průhlední lidé. Takových skladeb má nová deska řadu.

Ne, že by chyběly klasické „chadimovky“. Král hlupec či Bojovníci zpívají jsou typickými. Ale i tady je znát proměna Chadima už neřve své názory, nevyřizuje si účty přímo. Hledí a konstatuje. Čeká a šklebí se. Na každého jednou dojde… K zdaru nové desky přispěli hosté. Operně školená Sylvie Krobová je v dvojhlasech s Chadimou lahůdkou, stejně dobře působí vokál Markéty Průšové. Hostující bubeník skupiny Už jsme doma Tomáš Paleta zvěčnil kolísavé nepravidelné rytmy s drncavostí své mateřské skupiny.

A ještě dvě věci udělaly novou desku opravdu novou. Produkční spolupráce Mikoláše Chadimy a studia 3bees byla do značné míry galejemi pro obě strany. Byly to ale galeje velmi tvůrčí. Patrně jedině tímto způsobem mohlo vzniknout něco opravdu nového. I představa obalu byla tentokrát vyhraněná a tak padlo několik výtvarných návrhů, než přišel ten pravý.

Desku pokřtil MCH Band v neděli 9. prosince 2007 v pražském divadle Archa. Hosty byli Sylvie Krobová, Už jsme doma a Michal Pavlíček.

Koupit zde

www.ruchadzeband.com

www.kostjamusic.com

Konstantin Ruchadze (*1950) – narodil se v Moskvě v rodině novináře a spisovatele a operní zpěvačky. Od raného věku cítil averzi vůči komunistickému zřízení a velkou touhu po dobrodružství. Matka jej učila zpívat klasiku, psal básně a brzy vyhrával školní soutěže.

Ve třinácti letech odjel s matkou do Prahy, kde se poprvé setkal s beatovou hudbou a rhythm & blues. Konstantin se ihned rozhodl, že bude muzikantem. Ve druhé polovině 60. let založil rhythm & bluesovou kapelu Ruchadze Band, která si brzy získala početné publikum. Po srpnu 68 se však začaly vrstvit problémy a po dvou letech Ruchadzemu hrozila deportace do Sovětského Svazu a následné vyhnanství.

Následkem toho v roce 1971 požádal v rámci rakouského turné ve Vídni o politický azyl. Studoval na Vídeňské hudební akademii, kde se seznámil se světovými hudebními veličinami (Peter Wolf, Kurt Hauenstein, Brad Howell). V roce 1975 přesídlil do Amsterodamu a založil tam jazzrockovou kapelu Goblet Band. Ten Ruchadzemu přinesl pět let úspěšného a plodného života. Koncem 70. let Konstantin odjíždí do Španělska studovat umění flamenca. Naváže přátelství se Salvadorem Dalí. Po návratu do Amsterodamu (1985) zakládá skupinu Hot Bolshevik. Kapela ihned obdrží příznivé kritiky v americkém časopise Guitar / Bass player, kde je připodobněna k Weather Report a Earth, Wind & Fire. Konstantin v té době rovněž spolupracuje s holandskými hvězdami Janem Akkermanem a Candy Dulfer.

Od počátku 90. let Ruchadze průběžně hraje se skupinou Hot Bolshevik, zároveň však spolupracuje na jiných projektech. Začátkem roku 1991 založil duo Black Rose se surinamsko/indonézskou zpěvačkou Franciskou Duval. V polovině 90. let natočil Hot Bolshevik album Post Cold War Groove (vydáno 1996). V následujících dvou letech spolupracuje Ruchadze se švýcarským kytaristou Michalem Vračkem a natáčí CD projekt Duality - Two In One. Opět se vrací k ke skupině Hot Bolshevik a v roce 2001 s ní realizuje desku ReCover.

V roce 2004 Konstantin založil novou skupinu - Ruchadze Band. Vzápětí natočená deska nové sestavy se jmenuje stejně jasně – Live 2004. Jde v podstatě o skupinu vzniklou ze zbytků původní české sestavy ze 60. let. V jednoho nezávazného jamu vzniká nová kapela. Ruchadze Band po letech přestávky začal zvolna opět fungovat. Tato grupa hraje paralelně vedle Hot Bolshevika, který vydává v roce 2005 album Amsterdamn Blues a dále nahrává dvě nikdy nevydaná alba. Prvním je Red, Orange & Blue, druhé nese název I Dream Tsintskaro.

V roce 2005 zahrál Ruchadze Band v Praze na festivalu United Islands, v následujícím roce absolvuje turné po České republice. V té době se obsazení kapely začalo bouřlivě měnit. Do sestavy jsou přibráni mladí talentovaní hudebníci z Čech a z Holandska, kteří přinášejí nové hudební názory a neotřelá vyjádření. Skupina nese název – Ruchadze Band / Amsterdam Beyond.

Aktuální album Adventurer vzniklo již jako promyšlené, komponované dílo a dlouho bylo pilováno v několika studiích. Mastering provedla Darcy Proper (několikanásobná držitelka Grammy v tomto oboru). Skladby na CD dobře ilustrují autorskou i muzikantskou osobnost Konstantina Ruchadzeho. Prozrazují jeho lásky - Jamese Browna, Czeslawa Niemena, Beatles nebo Weather Report. Album naznačuje, že hudebního materiálu má jeho tvůrce více než dost. Nešť - ať je tato deska jakkoliv dobrá, ať je její zvuk sebelépe naklonovaný, nezná Ruchadze Band, kdo neviděl jeho koncert. Leader této kapely je živel a showman, kterého je zapotřebí vidět a slyšet naživo!

Koupit zde

www.petrvasa.cz

CD EXTRA (audio 45 minut, booklet 16 stran, video 5 minut)

Petr Váša - texty, hudba, hlas, terénní nahrávky, kresby, výtvarná koncepce a produkce; Luboš Malinovský, Bronislav Šmíd, Petr Zavadil - studiové nahrávky, zvuková úprava; Jiří Fedurco, Martin Šácha, Štěpán Müller, Jana Kudrnáčková - krátké filmy; Miroslav Chaloupka, Šárka Pavlíková, Tomáš Turek, Markéta Veselá, Miroslav Zajíc, Lucie Prokopová - fotografie; Richard Procházka - grafický design

Manifest fyzického básnictví ve zvucích, slovech, obrazech. Studiové a terénní nahrávky z let 1995 - 2005, většinou doposud oficiálně nepublikované. Kresby-vizuální básně z let 1992 - 2005. Fotostory 1988 - 2005. Český a anglický text o autorovi a žánru fyzického básnictví. Tři scény z filmového dokumentu z roku 1998. "To nejlepší" - a zároveň orientační bod v autorově členitém vesmíru. CD vznikalo v roce 2006 během celoroční kampaně 15 let fyzického básnictví (představení v ČR i v zahraničí, přednášky, výstavy); jsou na něm obsaženy její hlavní "hity".

Autor o projektu říká:

Od roku 1985 jsem experimentoval se zvláštním druhem akčního přednesu svých básní, nejprve sám, potom s voicebandem Ošklid, odnoží mých pokusů o rockovou alternativu, a potom opět sám. Šlo o jakési téměř melodické skandování výrazně rytmizovaných veršů, ani řeč ani zpěv, doprovázené pohyby, ani tanec ani pantomima.

(Celý text o vzniku fyzického básnictví najdete v bookletu CD).

www.emamarova.cz

Ema Márová je nová tvář českého šansonu – byť zpívá slovensky. Slovenština má dva důvody. Jednak se Emě moc líbí a jednak texty, ke kterým zahořela svým uměleckým srdcem, píše právě Slovák – její přítel Jakub Nvota. Hudbu pak skládá Kamil Mikulčík. Doprovod obstarává většinou malé kombo, Ema však může zpívat i pouze s klavírem nebo s kytarou. Někoho možná překvapí, že Ema není autorskou zpěvačkou, tedy neinterpretuje své texty ani hudbu jako třeba Sylvie Krobová, nebo Ta Jana z Velké Ohrady. Ema je klasický příklad umělce, který se soustřeďuje pouze na interpretaci věcí, jež ji niterně oslovují. Ostatně i její projev je spíše klasicky šansonový, se špetkou jazzu, nežli alternativní.

A jak vidí Emu hudební publicista? „Obchodnice s noční můrou je subtilní zpověď ženy, která je příliš křehká pro tento svět. Jen pomalu v sobě objevuje stopy vášní, šílenství a lásek. V tomto hledání jde ale až za hranice svých možností. Hněv nahrazuje sarkasmem a touha je pro ni vždy vášnivá a unikající. Ema Márová vložila ženské zbraně do poetických songů Jakuba Nvoty a Kamila Mikulčíka. Nahradila tak mužské váhání ženským očekáváním a touhou. Žánrově nejsou písně skutečnými šansony, pohybují se téměř na hranici popu. Lehkost hudby i zpěvu je tu prostředkem jak splynout s duchem Obchodnice s noční můrou.“