CHADIMA MIKOLÁŠ / FAJT PAVEL:

Průhlední lidé

Mikoláš Chadima - člověk alternativy

Skladatel a multiinstrumentalista Mikoláš Chadima (1952) je jednou z nejvýznamnějších osobností české alternativní hudby. V 70. a 80. letech prošel skupinami Inrou, Yellow Defect, Elektrobus, Extempore, Kilhets a Classic Rock & Roll Band, režimem zpravidla přísně sledovanými, aby posléze založil MCH Band, s nímž se po listopadu 1989 dočkal i prvních oficiálně vydaných desek. Mezi základní nahrávky české rockové hudby však patří především jeho kazetová alba Milá čtyř viselců, Zabijačka nebo Velkoměsto, zachycující programy kapely Extempore, v níž po odchodu jiné legendy českého bigbítu, J. J. Neduhy, převzal vůdčí roli. Chadima proslul svou odhodlaností stát si za každou cenu za svým názorem, nesmiřitelností vůči konvenčním hudebním postupům. Razantní názory dominují jeho vzpomínkové a velmi diskutované knize Alternativa, vydané v roce 1986 vlastním nákladem a po listopadu pak už legálně v nakladatelství Host. Obdivovaný i nenáviděný MCH, zaobírající se momentálně myšlenkou projektu s další hvězdou české alternativní hudební scény Filipem Topolem, je mimořádně pracovitým hudebníkem. Po albu Pseudemokritos, nahraném s jazzmany A. Charvátem a P. Binderem, přichází nyní s novinkou Průhlední lidé (Black Point), na které spojil síly s brněnským bubeníkem Pavlem Fajtem. V příjemném prostředí letenského klubu Pokrok jsme se nejprve věnovali právě tomuto tématu.

S Pavlem Fajtem spolupracujete už řadu let. Kdy se ale zrodila myšlenka společného alba?
Víme o sobě už někdy od konce sedmdesátých let, kdy se formovala brněnská nezávislá scéna. Já v té době nesměl hrát v Praze a do Brna hodně jezdil. Ale ke společné práci došlo až v rámci projektu Antverpy - kulturní město Evropy, když se z Čech chystala výprava muzikantů, v níž ovšem nemohly být velké kapely, spíš menší formace. Tak nás dali dohromady. Program, který jsme si připravili, v Antverpách sice příliš úspěšný nebyl, ale po návratu jsme ho přepracovali a jezdili s ním asi rok. S tím, že když bude čas, natočíme ho. A čas se právě nachýlil.

Nikdy jste se netajil s názorem, že v Čechách nebývalo dobrých bubeníků přehršel. Čím vás zaujal Pavel Fajt?
Dneska už se situace změnila, existují tu školy a mezi bubeníky se dají sehnat schopní hráči. Ale Pavel je pro mě stejně spíš kamarád, hlavně proto jsme spolu hráli a natáčeli.

Jakou roli sehrála ve výsledném znění alba improvizace?
Máte-li na studio padesát tisíc, tak na improvizaci a společné hledání moc času nezbývá. Pavel dělal spodky, bubny, já melodické linky. Kdybychom neměli většinu materiálu připravenu předem a všechno dělali přímo ve studiu, vyhodí se na to dvě stě tisíc.

Na jak dlouho jste tedy měli studio k dispozici?
Týden jsme tam strávili spolu, čtyři dny jsem nahrával sám a nakonec jsme se na tři, čtyři dny zase ve studiu sešli oba.

Texty opět pocházejí především z pera Ivana Wernische. Došlo už konečně k tomu, že psal na hudbu?
Já bych ani nechtěl, to byl kdysi jeho nápad. Mně vyhovuje dělat hudbu přímo na básničky. Mám sady Wernischových knížek, od starých samizdatových až po ty novější, a kteroukoli věc mám od něho povolenu zhudebnit. Tak si z nich vybírám. Na některé jeho texty se chystám třeba dva roky.

Tentokrát jste zpracoval také text Meyrinkův. Kde jste ho objevil?
To jsou říkánky vybrané z Golema. K Meyrinkovi jsem se dostal poměrně brzy, někdy v osmnácti, a Golem je pro mě pořád hodně zajímavá knížka. Pořídil jsem si dokonce původní vydání v kurentu.

Ve své hudbě zpravidla pracujete s poezií. Co je pro vás u básně nejpodstatnější?
Asi nálada, emoce, kterou u mě vzbuzuje. Proto pracuju s básněmi Wernische. Zjistil jsem, že spoustu dobrých textů od jiných autorů nedokážu pravdivě interpretovat.

Do roku 1983, kdy jste objevil právě Wernische, jehož básně jsou prakticky na všem, co jste potom udělal a posléze vydal, jste textoval sám, po Neduhově odchodu vlastně všechny programy Extempore. Proč jste textařiny nechal, cítil jste se tematicky vyčerpán?
Spíš už nemám potřebu. Nejsem profesionální textař, schopný se opakovat. Když napíšu text, mám pocit, že to důležité, co mělo být řečeno, řečeno bylo. Nedokážu znovu stejné téma zpracovávat. Třeba teď jsem napsal pro MCH Band pár textů, ale beru je spíš jako vyústění toho, že jsem chtěl něco říct.

O nové desce MCH Bandu se mluvilo už po vydání alba Pseudemokritos. Namísto toho ale vyšel váš projekt s Fajtem...
Žijeme v kapitalismu. Za bolševika si člověk odseděl osm hodin v práci a pak už se mohl věnovat, čemu chtěl. V MCH Bandu jsme jenom dva, kteří děláme pouze muziku, dalším členem kapely je neurolog, který musí sloužit, bubeník má zase studio, o které se musí starat. Takže nové album závisí na čase a toho je málo.

Myslíte si stále, že skutečně hodnotná muzika může vznikat jen za víceméně amatérských podmínek, v dnešní době tedy především pod hlavičkou malých a menších vydavatelských firem?
Vezmeme-li to z obecného hlediska, tak asi ne. Ve všech oborech se dělá hloupá i dobrá muzika. Malé firmy vydávají komerčně neúspěšnou muziku, určenou - jako všude na světě - spíš pro speciální vrstvu posluchačů, kteří potřebují hudbu a ne kulisu. Ale i velké firmy občas něco podobného udělají.

Dnes se to může zdát neuvěřitelné, ale poslední album MCH Bandu Gib acht!!! vydala právě velká firma, symbolizující dnes tuzemskou komerci hrubého zrna. Jak jste se u Monitoru vlastně ocitli?Tehdy u nás neexistovaly žádné menší firmy, které by se na alternativní muziku specializovaly. Na Monitoru ale aspoň věděli, o co jde, nechtěli demáče a podobné věci. Gib acht!!! jsme si natočili, jak jsme chtěli, také obal jsme si udělali podle svých představ a Monitor vlastně jen všechno zaplatil. Takže si nemůžu stěžovat. Některé kapely si sice stýskají, jak se na ně firmy vykašlaly s promotion, ale když děláte desku s předpokládaným prodejem tisíc kusů, je nesmysl vrážet do ní další peníze, které se nikdy nevrátí.

V knize Alternativa píšete, že specifikou zdejšího prostředí je, že rockoví fandové se o muziku zajímají jen do určitého věku, pak se žení, dělají kariéru a jejich zájem opadá. Potkáváte přesto na koncertech své "věrné", posluchače, kteří na vás chodí léta?
Já nevím, já mám při hraní zavřené oči... Ale jak kdy. Někdy hrajeme pro lidi od sedmnácti do dvaceti let, jindy si na našem koncertě zase dělají radost starší bigbíťáci. Na nás ale chodí většinou tak málo lidí, že je občas v sále ani není vidět.

Jak se coby muzikant, který si v rocku nepřejících semdesátých a osmdesátých letech užil své, díváte na podmínky, jaké dnes mají mladé začínající kapely?
To se asi nedá srovnávat, jde o úplně jiná období. V sedmdesátých letech se všechno dělalo na koleně, nebyly kvalitní nástroje a rokenrol byl naprosto nepřátelská záležitost. V osmdesátých letech se to trošku zlepšilo, vznikaly nové kapely, začaly se vozit nástroje, na koncerty chodilo hodně lidí. Dnešní kapely ale mají možnost natáčet, a když se snaží, není pro ně problém sehnat peníze na nástroje. Já to vidím na bráchovi, který začínal o hodně později než já, a za rok hraní po hospodách si vydělal na slušnou kytaru.

Autorům retrospektivně koncipovaných knížek, k nimž patří i vaše Alternativa, se občas stane, že příliš ostře formulují, třeba i nechtěně křivdí. Cítíte nějaký dluh vůči komukoli z těch, o kterých jste se v knize zmínil?
Ani ne. S odstupem času je samozřejmě k určitým lidem člověk smířlivější. Ale toho jsem se snažil vyvarovat, psal jsem z hlediska toho, jak jsem situaci cítil tenkrát. Kdybych k psaní přistupoval s odstupem, sám sebe bych redigoval, uhlazoval, spousta věcí by mi už asi byla fuk. A to by podle mě nemělo smysl. Chtěl jsem, aby z té knížky bylo cítit, že některé názory se léty korigují, některé jsou dané a nemění se.

A jak vypadaly reakce na legální vydání Alternativy?
Někomu to nevadilo, někdo tu domnělou křivdu nemůže překousnout dodnes.

Jste svým způsobem také hudební archivář. Co říkáte na právě probíhající seriál České televize Bigbít?
Čekám, kam až se dostane. V prvních dílech totiž vystupují lidé, o kterých se v šedesátých letech sice mohlo mluvit dobře, ale v sedmdesátých a osmdesátých letech by se už o nich dobře mluvit vůbec nemělo. A jde shodou okolností o lidi, kteří jsou v největších rancích, a tím pádem mají vliv. Už proto jsem zvědavý, jestli Bigbít doběhne do konce. Bojím se, aby seriál neskončil začátkem osmdesátých let a po posledním dílu se nepromítal zase od začátku, s tím, že další díly se budou dokončovat postupně. Pro určité lidi je každý rok odkladu dobrý, počítají s tím, že se bude zapomínat.